prsa

Prší. Rozpitá červeň koncových světel. Prohnuté blatníky vyprávějící o srážkách až kdesi v oblacích. Punc maximální rychlosti na skříních kamionů. Lesklí žlutočerní salamandři zpomalovacích prahů.

Kapky na čelním skle mají vpadlý střed a zaoblují se v okrajích.

Volantu se dotýká zlehka prsty levé ruky. Vysoká holínka na plynovém pedálu je pohodlně rozepnutá. Vlasy v ležérním drdolu, který ráno zvládne jedním zkušeným pohybem.

Nelíčí se. Ví, že je hezká a makeup se k ní nějak nehodí. Závidí holkám, co se vyznají ve všech těch štětcích, pudrech, korektorech. Občas podnikne pokus, odhodlaně vrazí do drogerie, pak zmateně pobíhá mezi regály kosmetických značek. Někdy nahází do košíku hned několik věcí, jindy vyběhne z prodejny s prázdnou.

Nenakupuje ráda. Chce to trpělivost, kterou nemá. Něco ji stále žene vpřed. Pokud se jí mysl zastaví, propadá pocitu, že něco není správně. Zaslouží si, aby měla klid? Udělala toho dost? A co ostatní, kolik toho dnes už zvládli.

I teď v autě, pojíždí v koloně a nervně ťuká do mobilu zprávy. Chatuje s přáteli, jednoho rychlého smajlíka mámě, telefonát holkám, jestli jsou ze školy doma. Brouzdá internetem a neví kam se vrtnout. Nemá ráda seznam ani idnes. Je to snůška senzacechtivých laciných nesmyslů. Ten negativní tón. Všichni kradou, všude je korupce, nespočet vyšetřovacích komisí a přehodnocujících posudků.

Ještě že má chytrý telefon a zaplacená data. Ty prostoje v dopravě jsou s ním lépe snesitelné.

Pohlo se to. Jede zasněně. Cítí, že je jí v tu chvíli všechno jedno. Dívá se skrz krajinu, přichází otupující klid.

"Prober se. Musíš být tady a ne tam".

"Ne, je tu tak hezky v té nicotě bez paměti. Dovol mi odpočinout".

"Dobrá, na chvíli, pak musíš přijít k sobě, rozumíš".

"Ano, ano, ale až pak. Teď mě nech být. Nech mě být. Je tu tak smířlivě malátně a prázdno.

Chci se utápět. Utopit"....

Procitne. Je zpět.Volnou rukou se probírá v bagu. Nahmatá ručník, plavky. Nezapomněla nic. Ví to. Přesto je schopná v záchvatu pochyb bag prošmejdit ještě několikrát. Není si jistá, jestli je v bazénu volno. Zapomněla to rychle zčekovat na světlech. Na co kruci myslela, když stála snad pět minut na červenou.

V pestrobarevných šatnách ignoruje převlékací kabinu. Jde donaha a souká se do plavek. Pokud jsou tu kamery, nejspíš se někdo dobře baví. Není jí to tak úplně jedno, ale pohodlnost má navrch. "Ať si".

Znovu si, tentokrát pečlivě, vyčeše drdol. Vlasy má po zadek a nebude si je namáčet. To umývání a sušení. Aby neuklouzla, jde okolo bazénu po odtokové mřížce. Pruh pro veřejnost. Sestupuje po nerezových schůdkách a snaží se vypadat důstojně. Všechny ty pohledy. Pustí se zábradlí a chce dosáhnout dna. Šlápne do prázdna a ponoří se až po drdol. S kašláním se vynoří. Tohle nečekala. Teď teda vysekla parádní číslo. Dokáže si představit, jak směšně musela vypadat, když nečekaně zajela pod hladinu, aby se vyjeveně vynořila. A ten její drdol, se kterým se tak patlala. Teď všechno mokré.

Otočí hlavu a vidí informační tabuli. Hloubka 1,8m. Má smysl pro humor. Pobaveně se pouští do prvních temp. Fouknout do mističky z rukou, zabrat pod sebe, vykopnout nohama. Timing, který ji naučil trenér vloni na podzim. Chtěla plavat kraul, ale když zjistila, že jí otlaky po brýlích vydrží obtisklé dlouhé hodiny, vzdala to. Plave způsobně s hlavou nad hladinou. Napnout a povolit, napnout a povolit. V tempech doufá rozpustit nervozitu a roztěkanost. Není to úplně ono. Chtěla by vypnout, ale hlavou jí běží zpřetrhaný pásek s nějakým příběhem.

Jak se čas plavání chýlí ke konci, zpočátku dlouhé minuty se začínají konečně krátit. Povinné odplaváno. Skoro se jí z bazénu ani nechce. Rychle se sprchnout, převléct, osušit vlasy a vypadnout.

Sedí v autě a cítí se uvolněná. Plavání má fakt blahodárné účinky. V obličeji má slabý pach ručníku. Prošel sušičkou, ale neotevřela hned dvířka a zavlhl. Culí se. Rychle přeřazuje stupně, tak jak to ona ráda. Dneska se utopila. Docela švanda. Přibrzdí před domem a předzahrádku zalije červeň koncových světel.

                                                                                          24.11.2019

babí léto

Za zády písek podepsaný odpadky.

Pátravá chodidla na kluzkých kamenech

a studená čára hladiny po lýtka, stehna, pás.
Tempem se zakrojí
a nastavuje tvář políčkům drobných vln.
Vzdychal by do nich, kdyby jich nebylo.
Plave. Připomíná tmavou bójku v odlesku slunce.
Za sumci. Těmi o velikosti kmene vzrostlého stromu.
Někde tam jsou a čekají na osamělé plavce.
Svrchní teplý škraloup rozráží pažemi.
Nohama manévruje ve studené vrstvě,
jako by vadil o těla bájných ryb.
Představuje si, jak ho jemně oždibují na kost a dál,
až se rozplnyne a utone v poznání.
Nejdou.
Vrací se ke břehu a cítí je v zádech.
Instinktivně zrychluje. Ztrácí klid.
Syká. Kameny se mu vtláčí do klenby, jak spěchá.
Přehazuje přes sebe ručník. Je chladno.
Dnes ho nedostanou. Postaví se jim příště.

                                                                        Dagmara 21.09.2019

25kg

Otevřu oči. Ještě je na chvíli zavírám. Budu muset stáhnout peřinu a vstát. Neochotně spouštím nohy z postele. Jsou teď nejdůležitější. Závisí na nich všechno. Pomalu se na ně stavím. Jsou ztuhlé, neposlušné, ale podřizují se.

Jako každé ráno musím překonat schody. S ranní nadváhou 25kg. Toporně sestupuji dolů po jednom stupni. Jdu v lehkém záklonu, abych srovnala zátěž. Občas ztrácím rovnováhu a potichu zakleji. Přes chomáče vlasů téměř nevidím. Schody jsou příliš vysoké. Při každém kroku se mi nohy podlamují.

Jsem dole a vím, že si to hned teď a ráda zopakuji. O poznání lehčeji vybíhám schody, abych je opět ztěžka sestoupala.

Pokládám dceru na pohovku vedle druhé. Tohle ranní snášení z postelí je naše společná chvíle. Pokaždé cítím, jak moje náruč tlumí nevlídnost probouzení.

Dívám se, jak se protahují.

Zítra už je možná neunesu.

Postavím na čaj.

                                                                        Dagmara 30.10.2018

Supráč I.

Chybí toho spousta.
Ráno na mě zívá mlsná lednice. V poledne nervózně cvakají šuplata kuchyňské linky. 
Holkám velmi mile poradím, aby si na svoje špejlata navlékly dlouhé legíny. Už několik
dní je citelně chladno. Ale moje žabky budou zarputile skákat v kraťáskách, dokud
nekompromisně nevyhlásím stav možného omrznutí stehýnek.
Vydávám vřelé doporučení, aby si učesaly tu cukrovou vatu, kterou hřeben už dva dny neviděl. No jsou to moji cukříci.

K  večeru křupkají opuštěné drobky na podlaze, které marně volají svoje brášky. 

Ach jo, no tak dobrá. Vyráží se do bludiště.

Je to vlastně taková hra. Člověk si při pobíhání s nákupním košíkem pokaždé připadá v novém levelu. Mise se stává úspěšnou, pokud se do limitu podaří lokalizovat vytipované poživatiny. Hledá se v regálech, které byly od minula přestavěny s intenzitou tornáda.Větrného víru, který náhodně vyplivne něco tu a něco tam.

Dva snadné úkoly se obrací v rodinné bojůvky. Legíny prý došly, a ty co zbyly na dně skříně buď nejsou dostatečně trendy na promenádu po parkovišti nebo jsou tak úzké, že je ani s největším úsilím nejde navléci. Samozřejmě se mi dostane názorné ukázky neprůchodnosti nohavic doprovázené štkaním aslzičkami. Pak se hledá kartáč na vlasy, protože česat se můžeme jenom tím růžovým s kočičkou. Pět minut nervózně čekám, když si holky nešikovně šmidlají hřebenem sem a tam. Trénink musí být. Pak se nanejvýš opatrně snažím rozčesat neposedné chomáče a holky s jekotem nadskakují. Když vidím to veliké utrpení, nadhodím ostříhání vlasů.Můj návrh kupodivu namísto úlevy přináši intenzivnější jekot. 

Když jsou holky konečně oblečeny a učesány, rozpomínám se, že máme psa, štěně bostonského teriéra. Na holky houknu ať ho rychle dají ven vyčůrat. Chvatně zavírám všechna okna, kdyby se náhodou obloha rozhodla ukápnout slzu. Nevím přesně, jaký byl sled událostí, ale z jednoho okna vidím, jak všichni tři běhají zběsile kolem domu. Jak v pravidelném intervalu probíhají okolo mojeho postu, mezi přerývanými výkřiky rozpoznám "mamííí, Maxik se nedá chytit". Beru do ruky Maxikuv oblibeny pamlsek a vyrážím na pomoc.Jenže štěně se tváří, že pamlsek, na který jindy zaručeně reaguje se nevyrovná honičce celé smečky okolo domu, a tak už jsme v kole čtyři. 

Naštěstí nakonec hra přestane nejprve bavit psa. Odnáším ho v náručí domů. Chytnu rychle kabelku. Cítím její správnou váhu, která prozrazuje, že mobil i peněženka jsou uvnitř. Venku mezitím začalo trochu krápat, běžíme se smíchem do auta. Holky škobrtají o dětské sedačky. Jedna leze přes druhou. Což se neobejde bez strkanců a stížností k mému ústavnímu soudu. Já si ještě podvakráte trénuji běh na krátké tratě, když se poklusem vracím pro sluneční brýle, pro případ, kdyby vykouklo nízké podzimní slunce, a pak ještě i pro ten deštník, protože se mezitím rozpršelo úplně. 

Jsem sice mokrá, ale sedím za volantem a u srdce mě hřeje vědomí, že jsem tentokrát nezapomněla vzít velkou tašku na nákup, a tak u kasy ušetřím drobné za igelitky ;-)

                                                                                                              Dagmara 14.09.2018

Bábovka

... chtělo by to nějakou udělat. Holky ji mají rády a pečiva je v chlebníku opravdu poskrovnu.

Schválně co tu máme. Dva staré krčící se rohlíky a patku starého chleba tak děravou, že by jeden spotřeboval půl kostky másla, než by ji uspokojil. To je mi v této situaci k ničemu.

Rychle kráčím k úzké knihovně a zatláčím hřbety všech knih, abych se dostala k tomu břichatému. Vší silou svých tenkých, ale umíněných prstů vyprošťuji tlustou hnědou knihu.

Skučím při tom úsilím a cítím, jak kniha konečně povoluje a rozjíždí se mi v ústrety. Mám ji.

Listuji kuchařkou tam a zpátky. Vím, že tu někde je, tedy aspoň co si pamatuji. Pomyšlení, že bych musela hledat jinde mě drží v lehkém napětí.

Recept na kousku papíru, který jsem kdysi rychle opsala z internetu, na mě nakonec milosrdně vypadne někde mezi návodem na svíčkovou a jitrnici. Je napsaný ještě hůře, než jsem si pamatovala. Ach to moje psaní. Písmo poházené, rozcuchané a nepřítomné prozrazuje, že se tu svádí soukromý boj. Ruka se chce rozlétnout a mít šmahem hotovo, ale pero ji zdržuje. Zatvrzele vyrývá písmena, kterými ruka netrpělivě cuká.

Přelétnu řádky a opět se dočítám, které suroviny mám urychleně vytáhnout ze spíže. Jsem nejrychlejší. Beru řádky na přeskáčku, otevírám levou rukou skříň, pravou lednici a levou nohou spodní šuplík s miskami (na pravé stojím).

Cukr utřít s vejci do pěny. Prosít mouku s práškem do pečiva. To je jasný. Kruciš, kde je ten tyčový mixer. Dnes zpívá nějak vysoko. Nejspíš nevydrží dlouho. Jo, zapomněla jsem si nachystat půl hrnku oleje. Rukou lehce olepenou od vejce, do kterého se mi probořily palce, beru za ručku skříňky. Evidentně to neschytala poprvé. Na chladném kovu je cítit vrstvička předešlých chňapanců. Přeleštím to až pak. Teď rychle co v tom papíru píšou dál nebo před tím? Přidat mléko, zakysanou smetanu. No ano. Zakysanou smetanu. Je to bábovka ze zakysané smetany. Jemná, vláčná, načechraná. Vydrží jako čerstvá i do druhého dne. Pak už nemá šanci, prostě se po ní zapráší.

Nalévám těsto pomalu do skleněné formy. Je od mámy. Máma už dávno peče v silikonové. Jasně, taky si ji koupím (kapsy mám plné těchto drobných lží).

Do druhé půlky těsta vmíchat kakao, a pak vlít do světlého těsta ve formě. Výsledkem je kouzlo, které vstrčí kakaovou kresbu doprostřed.

Ještě dvě světýlka a už bude trouba předehřátá. V mezičase přichází moje oblíbená chvíle. Prstem stírám stěny misky, a pak s prstem šup do pusy. Mňamka. No jo, salmonela, vím, už jsem ji měla. Trouba pípá, lupnu adepta na bábovku dovnitř, důležitě zatočím knoflíky a jdu si po svých. Tuhle část pečení trouba zvládne sama.

"Mamiii. Pípá to. Už je to hotové, že?" Zalovím ve velkém šuplíku. Vytáhnu špejli a bábovku jí protknu. Jak vjela špejle dovnitř, tak vyjela hladce ven. Je hotovo. Za horka vyklopit. Rychle nakrájet a naskládat do krabiček. Dva kousky holkám a manželovi do rukou, zhltnout a rychle nasedat. Vyrážíme totiž na dovolenou a bábovka jede s námi. Tedy jen první dva dny ;-)

                                                                      Dagmaram 18.08.2018